30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část jedenáctá)

Tento článek je věnovaný jednomu ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virginie. Na některé z nich, ač jsou třeba i notoricky známé, jsem si ani po letech nezvykla. 

Vytrvale s nimi bojuju a odmítám se přizpůsobit, jiné jsem přijala za své, naopak se mi po nich v Česku stýská.

Čím déle v USA žiju, tím méně věcí mi připadá neobvyklých, proto mi taky některé z šoků, o kterých vám chci vyprávět, dnes přijdou už naprosto normální.

21. ,,Ej sí"  aneb vítejte v mrazáku

V cizí zemi mohou nově příchozí bojovat s ledasčím - místním jazykem, kulturními zvyky, jídlem či mentalitou. Pro mě byla největší překážkou rozhodně klimatizace. Vlastně stále je. 

Zvyknout si na život v USA mi trvalo déle, než jsem si představovala. Zejména pokud jde o podnebí. Venku mě žhavé floridské slunce doslova smažilo a uvnitř jakékoli budovy jsem si pro změnu připadala jako v mrazáku. Prvních pár vteřin po úniku z výhně, kdy mi bylo příjemně, rychle vystřídalo zjištění, že mi modrají prsty. 

 Neustálé přechody mezi extrémním vedrem a ukrutnou zimou samozřejmě spustily všelijaké nemoci - od rýmy, přes angínu až po chřipku. Zatímco venku jsem chodila polonahá, po příchodu domů jsem ze sebe rychle shazovala letní šaty a vklouzávala do riflí a svetru. Na nákup jsem jezdila zásadně v dlouhých kalhotách a mikině. Tenisky se staly mou permanentní obuví, protože žabky a baleríny byly pozvánkou pro zánět močových cest.

Na návštěvě u příbuzných jsem nesundávala bundu a krk si omotávala šátkem. Místní mě měli za blázna. Můj nebohý manžel, odkojený klimatizací, při naší dohodnuté teplotě 76°F (24°C) tiše trpěl a tchyně rovnou upadala do mdlob.

Jednou, když byl manžel v práci, k nám přišel údržbář opravit drtičku odpadu. Jakmile vstoupil do bytu, okamžitě mi položil otázku: ,,Vám nefunguje klimatizace?" Prostě nemohl uvěřit tomu, že ji mám záměrně vypnutou. Stejná situace shodou okolností nastala dnes. Jiný stát, jiný údržbář, stejná otázka.

Do školky, kde jsem pracovala, jsem nikdy nepřišla s krátkým rukávem. Tříleté děti kolem mě běhaly v šortkách a letních tričkách. Vodu vyžadovaly pouze ledově vychlazenou. Bylo mi z nich zima. 

Při jedné z mých prvních návštěv restaurace jsem se tak klepala, že mi starostlivý majitel přinesl ubrus, abych se do něj zamotala. Deku neměli. Na co?

Pokládám za nutné poznamenat, že nejsem zimomřivá, nelibuju si v tlustých ponožkách a nesnáším sauny. Na lyžařském svahu bez remcání vydržím i v mínus 10°C. Přírodní zima mi nevadí, ale umělý ledový vánek, kterým klimatizace terorizuje restaurace, školy, obchody, nemocnice i náš byt, nemůžu vystát. Můj muž se mu s půllitrovou sklenicí ledu zalitého trochou vody rozkošnicky nastavuje, zatímco já skučím pod dekou.

 Automatické zapínání a vypínání klimatizace mě budí ze spaní. Hukot, který manžela ukolébává, mi leze na nervy. Moje ,,partyzánské" pokusy o nepozorované zneškodnění "ej sí" neboli klimy jsou bez výjimky odhaleny, neboť se manžel i syn horkem probudí.

Při návštěvě Miami, které leží ještě jižněji než Orlando, jsem zjistila, že čím vyšší hodnoty ukazuje venkovní teploměr, tím nižší čísla volí domorodci na displeji klimošky. Během krátkého výletu do této floridské metropole jsme se s manželem shodli, že v Miami bychom žít nezvládli.

Teploty v místním konferenčním centru totiž přiměly shánět se po svetru i mého floridského ,,eskymáka", což se děje asi tak často jako zatmění Slunce.

Miluju, když na podzim vedro opadne a já si můžu otevřít okno. Není to sice starodávné dvoukřídlé okno mého vysněného bytu v nějaké z historických pražských ulic, zakrývá ho síť proti hmyzu a jde otevřít jen na 10 centimetrů, ale pouští k nám čerstvý vzduch! Aleluja!

Smířila jsem se s faktem, že Florida a v létě i Virginie je bez klimatizace zkrátka neobyvatelná. Ovšem i po 3 letech strávených v těchto dvou státech nejsme s klimatizací přátelé. Nanejvýš dobří známí.