30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část první)

Život v cizí zemi má své výhody - neustále máte co objevovat, naučíte se novým věcem a poznáte odlišnou kulturu. Dříve nebo později se ale dostaví kulturní šok(y). První tři ze seznamu těch mých z let 2009 až 2018 najdete zde.

Tento článek je věnovaný třem ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virgínie. Na některé z nich, ač jsou třeba i notoricky známé, jsem si ani po letech nezvykla. Vytrvale s nimi bojuju a odmítám se přizpůsobit, jiné jsem přijala za své, a naopak se mi po nich v Česku stýská.

Čím déle v USA žiju, tím méně věcí mi připadá neobvyklých, proto mi taky některé z šoků, o kterých vám chci vyprávět, dnes přijdou už naprosto normální.

1. Oslovování křestním jménem

Když jsem poprvé čekala na prohlídku u doktora a sestra mě zavolala křestním jménem, byla jsem zmatená. Když se mi vzápětí taky představila křestním jménem a přivítala mě na klinice, byla jsem ještě překvapenější. Viděly jsme se poprvé v životě, a proto mi křestní jméno přišlo trochu osobní.

Pokud se nad tím ale zamyslíte, je to vlastně anonymnější. Pro ostatní pacientky jsem nějaká Denisa, případně Denisia, Demosa, Demisa, Denis, Denajsa (teď už slyším na všechno). Nic víc. Zatímco pomocí příjmení si o vás kdokoli může vyhledat, podle křestního jména těžko. Proto vás i v restauraci nebo v obchodě obsluhuje raději Karen nežli paní Williamsová. Přesto když na mě v muzeu po zaplacení kreditkou paní pokladní zavolá: „Hezký zážitek, Deniso!“, připadám si jako malá holčička.

2. Přezouvání

V USA, stejně jako v mnoha jiných zemích, se lidé doma nepřezouvají. Nehygienické? Nepraktické? Nepohodlné? Stejně jako nám Čechům přijde absurdní se při vstupu do bytu nezout boty, Američani nedokáží pochopit, proč by nemohli chodit celý den ve stejných botách venku i doma. „To se pořád obouváte a zouváte? Vy nemáte rohožky?“ ptali se mě udiveně mí studenti z Mexika. 

Americké domy a byty jsou vybavené univerzálními béžovými koberci, na kterých teoreticky není špína dlouho vidět. Při vystěhování se koberce standardně na náklady nájemníka vymění za nové. Tento všudypřítomný koberec jsem zatím viděla ve všech státech USA, které jsem navštívila. Výjimkou není bohužel ani náš byt. Kolik tisíců kilometrů tohoto neestetického doplňku se asi ročně natáhne po bytech napříč Spojenými státy?

V naší česko-americké domácnosti se přezouváme. Manžel vždy už předem připomíná rodině, jak to u nás doma chodí. Já zase stojím u dveří jako hlídací pes a dohlížím na to, aby se každý příchozí zul. Napoprvé většinou sklidím naprosto zmatený pohled, jako bych návštěvníka vyzvala k předložení očkovacího průkazu. Kdo u nás už byl, se pravděpodobně smířil s myšlenkou, že jsem praštěná, a neřeší to.

Při odchodu se většinou všichni chtějí obout vsedě na gauči, takže mi přes veškeré moje snahy nakonec stejně projdou minimálně obývákem a chodbou. Pak si vzpomenou, že někde nechali mobil nebo že si ještě odskočí na WC, a mě už začínají skřípat zuby. Když Filípek začínal lézt, byla jsem na chození po koberci v botách vysloveně alergická. Hormony zmítanou matku se naštěstí nikdo neodvážil konfrontovat, a já jsem si proto nemusela znepřátelit široké okolí.

3. Stravování

Čekali jste, že se dočtete, že se Amíci stravují výhradně ve fastfoodech, kde obří hamburgery zapíjejí Coca-Colou z bezedného kelímku? Tak to vás zklamu, protože tak to opravdu není. Samozřejmě že můžete poobědvat smažená kuřecí křidýlka se smaženými hranolky a smaženými cibulovými kroužky a zalít je barevnou limonádou v rychlém občerstvení. Stejně tak se ale dá zajít na falafel do vegetariánského bistra, na nudle ke Korejcům, na mořské plody do rybářské hospody nebo na sushi do japonské restaurace. Možností jsou desítky. 

S čím se ale ani po letech nedokážu sžít je, že místní jednotlivým jídlům přikládají úplně jinou důležitost, než na jakou jsem zvyklá. Ráda snídám pečivo a sýr, který zapíjím čajem nebo džusem. K obědu musím mít pořádné teplé jídlo a k večeři si namažu chleba, nebo uklohním něco rychlého, třeba těstoviny.

Američani naopak holdují bohaté teplé snídani – wafle, vaječné omelety, bagel, klobásy, slanina, tousty. To vše s džusem, kávou nebo smoothie (Florida). Pokud spěchají do práce, tak ovšem zhltnou cokoli – jogurt, cereálie, müsli tyčinku… O víkendu je velmi oblíbený brunch (breakfast+lunch čili takový snídáňo-oběd) v restauraci, jehož součástí jsou i alkoholické nápoje, např. Mimosa (šampaňské s pomerančovým džusem).

K obědu si lidé rádi dávají různé druhy sendvičů, které si buďto připravili sami doma, nebo objednali v restauraci. K tomu křoupají chipsy nebo chroupají salát. Součástí poledního menu jsou i polévky, ale ty rozhodně netvoří nedílnou součást oběda, jako je tomu v Česku.

Jelikož obědem žaludek (podle mého názoru) jen tak polechtají, večeře se konají ve velkém stylu. Ať už si vaříte doma sami, jíte venku nebo si objednáte donášku jídla domů, jde o velkou porci – mnohem větší než tu obědovou. Mně i manželovi běžně vystačí na dva dny. Můj tchán vaří velkolepé večeře, na které se vždycky těším. Menu je pestré a nikdy nezklame, a protože je můj manžel skutečně synem svého otce, při pohledu do zrcadla si často říkám: „Šťastná to žena.“