30 kulturních šoků, které jsem zažila v USA (část jedenáctá)

17. 06. 2019 10:00:00
Tento článek je věnovaný jednomu ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virginie. Na některé z nich, ač jsou třeba i notoricky známé, jsem si ani po letech nezvykla.

Vytrvale s nimi bojuju a odmítám se přizpůsobit, jiné jsem přijala za své, naopak se mi po nich v Česku stýská.

Čím déle v USA žiju, tím méně věcí mi připadá neobvyklých, proto mi taky některé z šoků, o kterých vám chci vyprávět, dnes přijdou už naprosto normální.

21. ,,Ej sí" aneb vítejte v mrazáku

V cizí zemi mohou nově příchozí bojovat s ledasčím - místním jazykem, kulturními zvyky, jídlem či mentalitou. Pro mě byla největší překážkou rozhodně klimatizace. Vlastně stále je.

Zvyknout si na život v USA mi trvalo déle, než jsem si představovala. Zejména pokud jde o podnebí. Venku mě žhavé floridské slunce doslova smažilo a uvnitř jakékoli budovy jsem si pro změnu připadala jako v mrazáku. Prvních pár vteřin po úniku z výhně, kdy mi bylo příjemně, rychle vystřídalo zjištění, že mi modrají prsty.

Neustálé přechody mezi extrémním vedrem a ukrutnou zimou samozřejmě spustily všelijaké nemoci - od rýmy, přes angínu až po chřipku. Zatímco venku jsem chodila polonahá, po příchodu domů jsem ze sebe rychle shazovala letní šaty a vklouzávala do riflí a svetru. Na nákup jsem jezdila zásadně v dlouhých kalhotách a mikině. Tenisky se staly mou permanentní obuví, protože žabky a baleríny byly pozvánkou pro zánět močových cest.

Na návštěvě u příbuzných jsem nesundávala bundu a krk si omotávala šátkem. Místní mě měli za blázna. Můj nebohý manžel, odkojený klimatizací, při naší dohodnuté teplotě 76°F (24°C) tiše trpěl a tchyně rovnou upadala do mdlob.

Jednou, když byl manžel v práci, k nám přišel údržbář opravit drtičku odpadu. Jakmile vstoupil do bytu, okamžitě mi položil otázku: ,,Vám nefunguje klimatizace?" Prostě nemohl uvěřit tomu, že ji mám záměrně vypnutou. Stejná situace shodou okolností nastala dnes. Jiný stát, jiný údržbář, stejná otázka.

Do školky, kde jsem pracovala, jsem nikdy nepřišla s krátkým rukávem. Tříleté děti kolem mě běhaly v šortkách a letních tričkách. Vodu vyžadovaly pouze ledově vychlazenou. Bylo mi z nich zima.

Při jedné z mých prvních návštěv restaurace jsem se tak klepala, že mi starostlivý majitel přinesl ubrus, abych se do něj zamotala. Deku neměli. Na co?

Pokládám za nutné poznamenat, že nejsem zimomřivá, nelibuju si v tlustých ponožkách a nesnáším sauny. Na lyžařském svahu bez remcání vydržím i v mínus 10°C. Přírodní zima mi nevadí, ale umělý ledový vánek, kterým klimatizace terorizuje restaurace, školy, obchody, nemocnice i náš byt, nemůžu vystát. Můj muž se mu s půllitrovou sklenicí ledu zalitého trochou vody rozkošnicky nastavuje, zatímco já skučím pod dekou.

Automatické zapínání a vypínání klimatizace mě budí ze spaní. Hukot, který manžela ukolébává, mi leze na nervy. Moje ,,partyzánské" pokusy o nepozorované zneškodnění "ej sí" neboli klimy jsou bez výjimky odhaleny, neboť se manžel i syn horkem probudí.

Při návštěvě Miami, které leží ještě jižněji než Orlando, jsem zjistila, že čím vyšší hodnoty ukazuje venkovní teploměr, tím nižší čísla volí domorodci na displeji klimošky. Během krátkého výletu do této floridské metropole jsme se s manželem shodli, že v Miami bychom žít nezvládli.

Teploty v místním konferenčním centru totiž přiměly shánět se po svetru i mého floridského ,,eskymáka", což se děje asi tak často jako zatmění Slunce.

Miluju, když na podzim vedro opadne a já si můžu otevřít okno. Není to sice starodávné dvoukřídlé okno mého vysněného bytu v nějaké z historických pražských ulic, zakrývá ho síť proti hmyzu a jde otevřít jen na 10 centimetrů, ale pouští k nám čerstvý vzduch! Aleluja!

Smířila jsem se s faktem, že Florida a v létě i Virginie je bez klimatizace zkrátka neobyvatelná. Ovšem i po 3 letech strávených v těchto dvou státech nejsme s klimatizací přátelé. Nanejvýš dobří známí.

Autor: Denisa Sciortino | pondělí 17.6.2019 10:00 | karma článku: 45.61 | přečteno: 22588x

Další články blogera

Denisa Sciortino

Z deníku chicagské náplavy

Nedávno se mě můj manžel zeptal, jestli by mi moc vadil případný návrat do Chicaga. Odpovědí byl můj vyděšený obličej. Obyvatele a milovníky Chicaga prosím o prominutí. Každý přece ví, že v Chicagu je pěkně. Pěkně zima.

30.7.2019 v 17:32 | Karma článku: 40.24 | Přečteno: 5650 | Diskuse

Denisa Sciortino

Historický trojúhelník

Malá pozvánka do naší krásné Virginie, kde můžete prožít víkend v 18. století, aniž byste k tomu potřebovali stroj času.

23.7.2019 v 16:30 | Karma článku: 25.14 | Přečteno: 1142 | Diskuse

Denisa Sciortino

Insta mama

Už jsem to udělala zase.... Přestože jsem si to výslovně zakázala. Klikla jsem na Instagramu na lupu.

3.5.2019 v 10:00 | Karma článku: 38.75 | Přečteno: 5642 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jana Kozubíková

kOmický blog CXXVII.

Za poslední dva týdny děti i manžel k mému údivu značně navýšili svůj pracovní výkon. Nečiním však předčasně příliš optimistické závěry; obávám se, že jejich snaha nebude mít dlouhé trvání.

19.8.2019 v 17:51 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 192 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Emilia a její boj

Vložka pro ty, kteří na mém blogu poznali Emilii ještě zdravou. Ve věku 4,5, po ošklivém zápalu plic, se u ní objevil nefrotický syndrom. Z nemocnice do nemocnice, od lékaře k lékaři. Lékařská věda je při tomto syndromu ještě

18.8.2019 v 8:00 | Karma článku: 20.22 | Přečteno: 572 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CXXVI.

Návrat z dovolené je zlomový okamžik, který nám připomíná, že volno je za námi a šedivé povinnosti vyplňují většinu budoucnosti. Leč zlomit nás nesmí!

17.8.2019 v 18:27 | Karma článku: 10.18 | Přečteno: 268 | Diskuse

Edna Nová

Heslo doby: nerozejdeme se, splácíme spolu dluhy

Vítejte, ve dramaticky nedramatické epizodě partnerského soužití. Jak jsem použila to krásně absurdní heslo doby: nerozejdeme se, splácime spolu dluhy.

17.8.2019 v 8:00 | Karma článku: 28.20 | Přečteno: 1237 | Diskuse

Jan Hulik

Slunce, seno a Nový Oldřichov z mého pohledu dneška.

Do Oldřichova se jelo hned jak skončila škola. V Kolíně třešně a jahody končily. Ale v Oldřichově právě začaly dozrávat. V Kolíně jsme museli všechno kupovat.

16.8.2019 v 14:48 | Karma článku: 9.21 | Přečteno: 280 | Diskuse
Počet článků 37 Celková karma 36.99 Průměrná čtenost 6745

Jsem Češka žijící v Americe. Letos jsem bydlela ve třech různých státech USA a příští rok to pravděpodobně bude zase jiný. Ráda si zapisuju drobné každodenní příhody. Své články píšu s nadsázkou, proto je prosím neberte doslova.

Mou inspirací je cizí země, v níž žiju a kterou se ze všech sil snažím poznat, ale především můj roční syn, co dokáže udělat zážitek i z cesty pro rohlíky.

Více článků najdete na blogu Americké zmatky české matky:  

https://americkezmatky.wixsite.com/ceskematky

nebo na Instagramu:

@blog.zmatkymatky

Najdete na iDNES.cz