Casanova v plenkách

Článek o tom, že s některými dovednostmi se člověk prostě narodí. Od mého ročního syna by se mohli učit i ti nejzkušenější lvi salónů.

Až do poměrně nedávné doby jsem žila v představě, že holky jsou pro kluky do puberty něčím zcela nezajímavým. Oči mi otevřel až můj vlastní syn.

Ať už je uprostřed protestního mlčení nebo totálního záchvatu zuřivosti, jakmile spatří dívku, paní, prostě ženu, zajiskří mu v očích, otrávený výraz zmizí a objeví se okouzlující úsměv ala Marlon Brando. Cítí kořist, zábavu, výzvu.

Krok jedna:       

Navodit oční kontakt. Pokud cíl nereaguje, je potřeba lehce kviknout. V poslední době se osvědčil zvuk připomínající anglické „hey“!

Krok dva:           

Neodolatelně se usmát. Pomalu a zeširoka. V tomto momentě většina žen taje: „Ohhhhh, takové roztomilé miminko!“

Krok tři:              

Naklonit hlavu do boku, přičemž si ležérně nechám spadnout drobné hnědé kudrliny do tváře. Sklopit zrak. Zamávat dlouhatánskými, hustými řasami a konečně vrhnout koketní pohled směrem k oběti. Pak už se jen hihňat a hihňat.

Pokud je s dámou v uzavřeném prostoru, jako například ve výtahu, odkud se nedá předčasně utéct, má to v kapse. V drtivé většině případů vítězoslavně vyjíždí ve svém kočáru, lehce kyne ručičkou na rozloučenou, zatímco za sebou zanechává rozněžněné, červenající se ženy, kterým právě roztikal biologické hodiny.