Pradlenou proti své vůli

Proč si někdy v USA připadám jako v době kamenné? Proč považuju tak obyčejnou věc, jako je praní, za jeden z největších kulturních šoků?  

Kdybych ještě byla na Floridě, vůbec by mě nenapadlo o praní psát. Hodím věci do pračky, přidám prací prostředek, zmáčknu čudlík a hodinu pobíhám po bytě za Filipem a pračka mi může být ukradená. Tady v Chicagu je ovšem praní strategická hra, pečlivě naplánovaná akce, neskutečná otrava a série krasojízd výtahem nahoru a dolů.

Celá potíž spočívá v tom, že ve velkých městech jako je Chicago nebo NYC, se v běžných bytech nevyskytují pračky. Prát se chodí do prádelny v suterénu. Představte si místnost plnou praček a sušiček na čipové karty, případně na drobné mince. V té naší stojí asi 20 praček a 20 sušiček, které bez přestání melou špinavé prádlo obyvatel čtyřicetipatrového mrakodrapu. Vlastně třiceti devítipatrového, protože Amíci jsou pověrčiví a třinácté patro se prostě vynechává.

No co, tak si zajdeš vyprat do sklepa, řeknete si. Háček je v tom, že jedno praní obnáší celkem 6 nutných výprav do tohoto mydlinkového království. Jednou sjedete domů se špinavým prádlem, které mrsknete do pračky. Podruhé vyjedete zpátky do bytu. Potřetí sjedete znova dolů a přehodíte prádlo z pračky do sušičky. Počtvrté vyjedete zpátky do bytu. Popáté sjedete znova dolů vyzvednout čisté a suché prádlo, které (pošesté) vyvezete zpátky nahoru.

Pokud bydlíte sami nebo aspoň nemáte děti, jedna pračka týdně vás nezabije. Pokud vám nevadí sedět dvě hodiny v avivážově-práškovém odéru, tak akci zkrátíte na dvě jízdy výtahem. Pokud máte batole, které zapatlá tři svoje a tři vaše outfity denně, a manžela, který dělá nějaký sport, lítání do prádelny je váš nový „koníček“. Společné praní má však i své výhody. Během jízdy ve výtahu máte díky oblíbenosti otevřených prádelních košů jedinečnou možnost nahlédnout do šatníku vašich sousedů.

Naše praní vypadá většinou takhle. Vyberu si nějakou méně frekventovanou dobu – třeba středa 10 hodin ráno. Oblečení nacpané v prádelním pytli pracně narvu do kastlíku pod kočárkem. Filise uplatím klíči, aby mi dal aspoň minutu pauzu na nazutí bot (svých i mých). Vystojíme dolík před výtahem.

Když to jde dobře, Filísek se baví hraním s přívěskem na klíčích, když to jde špatně, tak se pereme o nádobu s pracím gelem. Ve výtahu to proběhne bez problémů, je-li tam nějaká slečna nebo paní, se kterou by mohl Filda flirtovat. Lidi mi na potkání říkají: „Z toho jednou bude pěknej lamač srdcí!" Prý BUDE...

Dole před prádelnou mu přes hlasité protesty seberu klíče, abych jednou rukou mohla odemknout, druhou přidržovat Filipa deroucího se po klíčích a zády a loktem otevřít dveře. Při házení věcí do pračky mi Filínek vždycky horlivě pomáhá. Několikrát sám málem skončil v bubnu. 

Abych celý proces zefektivnila, z prádelny vyrážím na nákup. Pak mířím zase do prádelny přehodit prádlo z pračky do sušičky. Fili se už hlasitě dožaduje poledního šlofíka, takže se odebíráme zpátky domů. K nemalé radosti staršího pána, který si až do našeho příchodu při čekání na své čisté prádlo poklidně četl knihu.

Po polední siestě vyrážíme do prádelny vyzvednout čisté prádlo. V jedné ruce držím prádelní koš, druhou manévruju kočárek. Cestou zpátky břichem tlačím kočárek kupředu, zatímco v obou rukách tak tak udržím těžký koš přetékající čistým prádlem.

Zatímco na Floridě jsem žehličku skoro nevytáhla, protože naše sušička odvedla tuhle nepříjemnou práci za mě, prádlo z komunální prádelny v Chicagu vypadá, jak kdyby se v něm vyválelo stádo bizonů.

I tak považuju dnešní misi za úspěšnou. Žádný nedočkavec mi nepřerušil cyklus praní ani nevyházel prádlo z pračky. Fili mi neutekl s žádnou krásnou slečnou z výtahu. A na dobré náladě mi přidá i vědomí, že rozhodně nemám největší bombarďáky z celýho baráku.